POLEMIKA:
ANARCHISTÉ VE ŠPANĚLSKÉ REVOLUCI
Roku 1974, nebo počátkem roku 1975, jsem
v anglických anarchistických novinách Freedom recenzoval knihu Carlose Sempruna Maura, Revoluce a
kontrarevoluce v Katalánsku (francouzské vydání). Ve své recenzi jsem
kritizoval jak Sempruna Maura, tak knihu Vernona Richardse Poučení ze
Španělské revoluce za to, že prezentují překroucenou, příliš zjednodušenou
interpretaci scénáře událostí. To vyprovokovalo prudkou repliku od Richarse
(tři nebo čtyři články ve Freedom).
Více než čtyřicet let po tragické porážce španělské
revoluce – 1936-1939 – je otázka anarchistické participace na republikánské
vládě a role anarchistů v revoluci základním problémem, stále diskutovaným
– a stále relevantním. Zahrnuji svou polemiku s Richarsem do svých pamětí
kvůli emocionálnímu účinku těchto bouřlivých let a velkému rozsahu, v němž
tyto události ovlivnily mé myšlení a průběh mého života.
Vzhledem k tomu, že Richardsovým hlavním
zdrojem pro jeho kritiku CNT-FAI za antianarchistickou politiku vládní
participace jsou antiparticipační historici Jose Peirats a Gaston Leval
(Levalovy Kolektivy ve Španělské revoluci byly přeloženy Richardsem), odkazuji především na Peiratse a
Levala abych dokázal nesprávnost jeho názorů. Richards píše jako
žalující právník, já se ale nepovažuji za advokáta. Nikdo nemůže být naprosto
objektivní, já jsem ale udělal co bylo v mých silách, abych zde
prezentoval dobře dokumentovanou, nestrannou analýzu těchto otázek.
Jak pro Sempruna Maura, tak pro Richardse je “bete
noir" “byrokracie” z CNT-FAI. Podle nich je “byrokracie” do značné míry
zodpovědná za porážku anarchistické revoluce. Že “několik úředníků se nakazilo
virem moci” (jako to popisuje Leval) je jistě pravda. Ale obviňovat, že CNT
zdegenerovala do fakticky byrokratické diktatury je hrubé přehánění, hraničící
s pomluvou.
Richardsův pokus vyvrátit mé prohlášení, že CNT
byla strukturována tak, aby omezila nebezpečí byrokracie na minimum pouze
ukazuje, že neví, o čem mluví. Neúmyslně připouští, že nemá žádný skutečný
důkaz, který by doložil existenci údajné “byrokracie”: “Nikdy jsem neviděl
detailní popis složení /byrokracie/, její role, nebo jestli /byrokraté/ byli
placeni nebo neplaceni…”
Abel Paz, který bojoval v revoluci, ve svém
očitém svědectví, Durruti: Lid ve zbrani (strany 244-5), vypráví, jak
Durruti, vždy ostražitý k nebezpečí byrokracie, vyšetřoval:
...národní ústředí CNT nebyla centralizována.
Všichni lidé pracující v národních ústředích a v organizaci byli
zaměstnáni, ne Národním výborem, ale byli volení a zodpovědní podnikovým
shromážděním. Nebyli placeni Národním výborem, ale podnikem, ve kterém byli
zaměstnáni…
Jak Augustin Souchy, který spravoval Zahraniční
informační byro CNT, tak jeden z jeho spolupracovníků, Abe Bluestein z New
Yorku, řekli, že všichni, kdo pracovali v Národních ústředích od
zodpovědných úředníků až po vrátné a údržbáře byli placeni stejnými mzdami.
Durruti a další, kdo to zkoumali, byli přesvědčeni, že nikde v CNT žádná
byrokracie nebyla.
Tvrzení, že anarchističtí “vůdci” se zapojili do
katalánské vlády “Generalidad” bez konzultování členů je také falešné. Peirats
v rozhovoru s Johnem Brademasem (12. září 1952) jej informoval, že
rozhodnutí zapojit se do vlády “Generalidad” bylo přijato drtivou většinou
hlasů na Plénu místních a oblastních federací. (Anarchosyndikalismus a
revoluce ve Španělsku, španělský překlad, strany 211, 214).
Zatímco píši tyto řádky, čtu kritiku svého starého
přítele a soudruha Abe Bluesteina dále zdůrazňující tento fakt:
...a viděl jsem stejně silnou oddanost
anarchistickým principům v Barceloně. Viděl jsem regionální mítink CNT
s více než 500 zástupci potvrdit politiku podílení se na katalánské vládě.
Zároveň hlasovali pro pokračování finanční podpory Libertinské mládeži
Katalánska, která se stavěla proti takové vládní kolaboraci ve svých
necenzurovaných letácích a brožurách distribuovaných po celém městě. [Social
Anarchism číslo 7, str. 9]
Obvinění, že zde nebyla žádná kontrola zdola, je
rozhodně popřeno Gastonem Levalem v jeho kapitole o libertinské
demokracii. Leval po až detailistickém popsání demokratických libertinských
procedur vrytých v povaze a struktuře libertinských organizací prohlašuje,
že libertinské procedury, nejúplnější lidová přímá grassrootová demokracie,
byly praktikovány
...ve VŠECH syndikátech PO CELÉM ŠPANĚLSKU. Ve
VŠECH odvětvích. Na shromážděních, na nichž se v Barceloně setkaly stovky
tisíc pracujících… Ve VŠECH kolektivizovaných vesnicích… které zahrnovaly
přinejmenším 60 % zemědělství republikánského Španělska. [Kolektivy ve
Španělské revoluci, Freedom Press,
str. 206 – podtrženo Levalem]
Ve své zprávě mimořádnému kongresu Mezinárodního
dělnického sdružení (IWA - anarchosyndikalisté), Národní výbor CNT vyvrátil
obvinění, že porušil anarchistické federalistické principy vnucením svých
vlastních rozhodnutí řadovým místním a regionálním organizacím. Rozhodnutí
zapojit se do Katalánské vlády “Generalidad” bylo ratifikováno plény lokálních,
oblastních a regionálních výborů v srpnu 1936 a rozhodnutí zapojit se do
centrální vlády bylo ratifikováno na národním plénu regionů v Madridu 28.
září 1936 (CNT vstoupila do vlády 6. listopadu 1936). Od 19. července 1936 do
26. listopadu 1937 bylo svoláno sedmnáct regionálních plén a spousty lokálních
plén a oblastních federací stejně jako různé regionální kongresy odborů. (Viz
Jose Peirats, Anarchisté ve Španělské revoluci, strany 185, 186.)
Nahrazení brutální profesionální policie Občanskými
vojenskými hlídkami znamená, vzdáleno od toho aby bylo jak tvrdí Richards
“…příkladem politizované byrokracie”, jeden ze skutečně velkých úspěchů
revoluce. Hlídky nebyly vybírány vládou, ale lidmi samotnými: “různými
organizacemi a stranami, CNT-FAI, UGT atd....” (Richards)
Richards a ostatní kritici zdá se nechápou význam
tragického dilematu našich soudruhů, španělských anarchistů. Libertinské hnutí
bylo zoufale chyceno mezi krutou volbou kolaborace se svými antifašistickými
nepřáteli, a tedy porušování principů anarchismu, nebo snahou zavést
anarchistickou diktaturu nad všemi ostatními antifašistickými organizacemi, což
byla zřejmá nemožnost a také dokonce ještě větší porušení anarchismu, anebo
akceptování, přinejmenším částečné, strašlivé historické zodpovědnosti za vítězství
fašismu.
Co CNT-FAI měla nebo neměla dělat za takových
zoufalých okolností je ovšem diskutabilní. Co ovšem není diskutabilní je
to, že to je dilema. Kritizoval jsem Sempruna Maura protože označil
tento nejvíce rozhodující problém Španělské revoluce za “falešné dilema” a
kritizoval jsem Richardse, protože to označil za “Dolgoffovo dilema”.
“Dolgoffovo dilema” je ovšem sdíleno Gastonem
Levalem, Jose Peiratsem a skoro všemi ostatními odpůrci kolaborace stejně jako všemi
uvážlivými neanarchistickými autory píšícími o Španělsku. Leval barvitě
vykresluje tragickou, srdcervoucí situaci, které čelili naši soudruzi, mnohem
pravdivěji, s mnohem větším porozuměním než Richards a “čistí”
anarchističtí kritici:
Všichni ti, kdo jsou mezi anarchisty zaujati
revoluční otázkou příliš zjednodušovali a přeceňovali politický problém.
Sociální revoluce, domnívali se, smete stát a ostatní autoritářské instituce…
ale nutnost vést válku proti fašismu zmařila tyto naděje…
Zatímco stát byl těžce poškozen po fašistickém
útoku 19. červenci 1936, nebyl v žádném případě tak bezmocný, jak se
všeobecně předpokládá. Veškerý státní aparát byl stále nedotčený; ministerstva
a jejich úřady, policejní síly, armáda, i když ta byla oslabená, a zakořeněná
byrokracie stále přežívala… navzdory přehnanému optimismu revolucionářů, stát
stále představoval faktickou sílu v mnoha provinciích a městech… byla to
pouze tři nebo čtyři města (Barcelona byla nejvýznamnější z nich) kde
anarchisté ovládali situaci, a to pouze po tři nebo čtyři týdny… je proto
nesprávné domnívat se, že anarchisté byli pány situace…
Dalším vážným problémem bylo, že v celém
východním Španělsku nebyly žádné továrny na zbraně, žádné suroviny, žádné
železo nebo uhlí. Nejdůležitější továrny na zbraně byly na fašistickém území…
Je zjevné, že by bylo nesmírně obtížné, pokud ne
nemožné, provést revoluci za takových okolností… stalo se nezbytným
spolupracovat s našimi antifašistickými nepřáteli proti mnohem většímu
společnému nepříteli. Nemohli jsme smést politické strany kontrolující municipality,
které se stejnou horlivostí bojovali s anarchisty proti fašistům. [Viz
Leval, Ni Franco- Ne Stalin, strany 76, 94]
Richards ignoruje nejvíce odhalující pasáž
v Peiratsových Anarchistech ve Španělské revoluci (anglický překlad
str. 188):
Všichni jsme zcela chápali, že vstupem do období
spolupráce byl řetěz událostí, které dovedly CNT do bezmocné situace… jedinou
alternativou těch, kdo důsledně odmítali spolupráci s vládou… byla hrdinná
porážka… nemohli nabídnout žádné řešení, které by zároveň zabezpečovalo
vítězství ve válce proti fašismu; pokrok v revoluci; úplnou oddanost
jejich myšlenkám a ochranu jejich vlastních životů… neměli moc dělat zázraky…
[mé zdůraznění]
Situace byla ještě neobyčejně ztížena faktem, že
miliony upřímných řadových dělníků, socialistů patřících k Všeobecným
dělnickým odborům (UGT) kontrolovaným socialistickou stranou, republikánů,
katalánských a baskických separatistů, maloburžoazních rolnických vlastníků
atd. svým počtem zdaleka převyšovaly členy CNT-FAI. Gaston Leval zdůrazňuje
tento fakt:
Drtivá většina populace žijící v republikánské
části Španělska byla především ovládána strachem z vítězství fašistů.
Nechápali, proč všechny politické strany a sociální hnutí nevytvořily
sjednocenou antifašistickou frontu bez ohledu na své ideologické rozdíly. Lidé
chtěli, aby se CNT a mnohem méně významná FAI zapojily do vlády jednotné
fronty, která pro ně byla absolutně nezbytná k zajištění porážky fašismu…
[Kolektivy ve Španělské revoluci, Freedom Press, str. 322]
Ani všichni členové CNT nebyli přesvědčení,
nekompromisní anarchisté. Oni také naléhali, aby CNT spolupracovala
s antifašistickými stranami a dokonce i vstoupila do vlády.
V této důležité otázce se Peirats dostává do
rozporu s Richardsem: “realita bude vždy mnohem více rozhodující než
filosofická spekulace… Je nerealistické očekávat absolutní věrnost principům
v organizaci jako CNT, čítající miliony…”
Leval vyvrací mýtus, že “byrokracie” CNT-FAI
netečně kapitulovala před kontrarevoluční republikánskou vládou:
Vůdci CNT-FAI, první ze všech, dělali to, čemu se
nemohli vyhnout. [zapojili se do vlády - S.D.]. Byli bezpochyby inspirováni
svou tradiční opozicí k veškerému governmentalismu... a ke všem vládním
stranám. Ale tváří v tvář vzrůstajícímu nebezpečí [fašistického vítězství
- S.D.] bylo nutné největší možné sjednocení. Vymysleli revoluční řešení: vláda
by měla být vystřídána pěti členy Rady obrany, pěti členy UGT, čtyřmi
z republikánských stran a pěti členy CNT. Tak usilovali o zdůraznění
převahy dělnických odborových organizací nad politickými stranami. [Tamtéž,
str. 322]
Návrh CNT nebyl učiněn “vůdci”, ale až po široké
diskusi Národním plénem regionů v Madridu 3. září 1936. Návrh byl vydán
v tisku CNT a v republikánském tisku.
Není třeba říkat, že návrh byl odmítnut dělnickými
odbory UGT s 1 200 000 členy kontrolovanými Socialistickou stranou a také
politickými stranami. Leval měl dle mého názoru naprostou pravdu, když dělal
rozdíl mezi běžnou parlamentní vládou politických stran a vládou sestavenou
koalicí skutečných dělnických organizací, která v žádném případě není
skvělým libertinským řešením, ale je tím, v němž mají dělnické organizace
určitě větší míru kontroly.
Leval také poznamenává, že organizace libertinských
kolektivů byla do značné míry úspěšná nepochybně díky faktu, že v Granollers,
Geroně, Hospitalet, Valencii a mnoha dalších centrech byli starostové libertini
a urychlovali společenskou přeměnu (tamtéž, str. 281). Je zřejmé, že to, že CNT
byla nucena spolupracovat s ostatními antifašisty ve vesnických, obecních
a provinčních vládách bylo právě tak neanarchistické jako podílení se na
národní vládě. Pokud bych byl důsledný odpůrce kolaborace, odmítal bych
kolaboraci nejen v ústřední vládě, ale také v jejích pododděleních,
bez nichž je jakákoli vláda nemyslitelná.
Leval jde dokonce tak daleko, že obhajuje
libertinský návrh zavést národním státem financovaný fond zdravotního
pojištění:
Že by libertini by měli zvažovat taková řešení,
jaká naznačuje uznání existence státu… může překvapit a šokovat teoretiky,
kteří ignorují praktická fakta… Jak jsme už mnohokrát opakovali, byli jsme
v nejisté a velmi komplikované situaci, v níž dále trval soukromý
kapitál a individuální vlastnictví, v níž socializovaná ekonomika platila
daně atd…. V této situaci mnoho aktivit uniklo naší kontrole… [tamtéž,
str. 273]
Ohledně anarchistického odmítnutí převzít moc, pro
nějž je trockisté a různí marx-leninisté také kritizují, Leval poznamenává:
Je potřeba jen trocha zdravého rozumu
k pochopení toho, že by pro nás bylo zhola nemožné vést válku proti
ostatním antifašistickým složkám, které by se nenechaly smést tak jednoduše.
Byl by to nesmysl a zločin… [tamtéž, str. 82]
Tyto citace (a antiparticipační literatura je plná
dalších) jsou napsány jako ospravedlnění participace se na vládě. Jsou tu
bezpochyby citace z těch samých zdrojů vyvracející taková prohlášení. Ale
tyto rozpory odráží tragické dilema našich statečných soudruhů. Co je ale
nejvíce znepokojující je Richarsovo odmítnutí vzít tato fakta v potaz,
namísto klamání svých čtenářů vymýšlením falešných zpráv o situaci ve
Španělsku: vybírání a překrucování pouze toho druhu “faktů”, které podporují
jeho nepodložené argumenty a obvinění.
Ačkoli Leval i Peirats silně odmítali podílení se
na vládě, nemohl být lépe než jimi vyjádřen argument pro participační politiku
CNT. Jejich ochota plně zvážit politiku s níž nesouhlasili si získala můj
trvalý respekt. Upřímně mě mrzí, že jsem nemohl cítit to samé u Richardsova
nečestného a nešetrného vystoupení.
Richards se domnívá, že španělští anarchisté, místo
zapojení se do republikánské vlády jednotné fronty, měli opustit boj proti
Francovu fašismu a žít aby “bojovali jiného dne”. Připouští, že “…takový postup
mohl klidně skončit porážkou během prvních několika týdnů” v době, kdy
nebylo vůbec jisté, že fašisté zvítězí a naděje na konečné vítězství byly
vysoké. Anarchisté by byli oprávněně obviněni ze zbabělosti a byli by
zodpovědní za strašnou porážku mas, které v žádném případě nebyly ochotny
se vzdát.
Richards sám poznamenává, že “...revoluční naděje
byly stále vysoké a lid stále ozbrojený…”
Tato absurdní strategie byla založena na
nerealistické představě, že milion a půl členů CNT by akceptovalo takový názor
anarchistů. Je tu velmi dobrý důvod domnívat se, že členové CNT by rozhořčeně
odmítli přesouvat se jako figurky na příkaz “čistých” anarchistů. Bez CNT by
poměrná hrstka anarchistů ztratila svůj vliv a nakonec by se stali bezmocnou
sektou absolutně neschopnou smysluplné akce. Anarchistický historik Peirats
například objasňuje, že zatímco anarchisté měli vliv na CNT, CNT “si
přizpůsobila anarchisty k obrazu svému… ustavila je do oblasti akce, mas a
pozice vedení… anarchisté vycházeli z odborů…” (Anarchisté ve Španělské
revoluci, str. 239) ve velké většině situací CNT namísto zavedení politiky
anarchistů jednala nezávisle.
Anarchisté zoufale hledající praktickou
anarchistickou alternativu k podílení se na vládě uvádí příklad hrdinských
činů anarchistického guerillového hnutí Nestora Machna na Ukrajině během ruské
revoluce jako příklad k následování pro CNT-FAI. Ignorují ale fakt, že
toto hrdinské hnutí bylo zlikvidováno a Machno sám stěží uprchnul do ciziny
jako smrtelně nemocný muž, aby zemřel v zoufalství v Paříži.
Stálý problém, jaká by měla být role anarchistů
v revolučním období, je vždy relevantní. Můžeme si vzít mnoho ponaučení
z chyb i úspěchů našich soudruhů, z tragických událostí ve Španělsku
a jejich mezinárodních dopadů, které se ukázaly vypuknutím druhé světové války.
Bohužel, ani Richards ani mnoho jiných neposkytlo rozumný základ pro diskusi.
Z "Fragments: a Memoir", od
Sama Dolgoffa (Refract Publications, Cambridge, 1986)